Existuje zvláštní druh štěstí, který poznáte jen tehdy, když se pořádně ztratíte. Ne v životě — to je úplně jiný příběh — ale v horách. V Karpatech jsem ten pocit zažil poprvé, a od té doby ho hledám znovu a znovu.
Začalo to nevinně. Mapa, buzola, sebevědomí — tři věci, se kterými jsem vyrazil na hřeben. Dvě z nich se ukázaly jako zbytečné a ta třetí nebezpečná. Buzola ukazovala na sever spolehlivě jako politik na svůj další mandát, tedy vůbec. Mapa byla z roku, kdy ještě některé z okolních vesnic neexistovaly. A sebevědomí? To mě zavedlo do údolí, kde signál neexistoval ani teoreticky.
Ale právě tam, v tom údolí bez jména, bez signálu a bez jakékoliv naděje na rychlý návrat, jsem potkal starého pastýře. Seděl na kameni, kouřil dýmku a díval se na svět s klidem člověka, který přesně ví, kde je. „Ztratil ses?" zeptal se. „Ne," řekl jsem. „Jen jsem ještě nenašel cestu." Usmál se. „To je totéž, jen líp řečeno."