Každý člověk by měl aspoň jednou v životě vyrazit na cestu bez cíle. Já to udělal třikrát. Pokaždé jsem skončil ve stejné hospodě na kraji vesnice, jejíž jméno si dodnes nejsem schopen zapamatovat, přestože tam visí cedule o velikosti malého billboardu.
Poprvé to bylo v létě. Šel jsem lesem, nesl batoh plný velkých plánů a malých svačin, a říkal si, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát najdu odpověď na otázku, kterou si klade každý, kdo se jednoho rána probudí a zjistí, že mu je padesát a jediné, co umí spolehlivě, je udělat slušný guláš. Odpověď jsem nenašel, ale guláš v té hospodě byl ještě lepší než můj.
Hostinský se jmenoval Franta — nebo aspoň tak mu říkali všichni, včetně jeho ženy, která mu z kuchyně pravidelně vyčítala, že zase zapomněl objednat cibuli. Franta měl talent mlčet tak výmluvně, že jste po deseti minutách u jeho baru věděli víc o životě než po přečtení celé knihovny. Položil přede mě pivo, podíval se na mě a řekl: „Zase hledáte?" Přikývl jsem. „To přejde," uklidnil mě.
Měl pravdu. Po třetím pivu přešlo všechno — otázky, pochybnosti, i pocit, že bych měl někam jít. Seděl jsem, díval se z okna na louku, kde se pásly dvě kozy a jeden neuvěřitelně sebevědomý kozel, a najednou mi to bylo jasné. Smysl života není v odpovědích. Je v tom guláši, v tom pivu, v tom tichu, které se rozlévá mezi dvěma lidmi, kteří si nemají potřebu nic dokazovat.