Všichni spěchají. Do práce, z práce, na oběd, z oběda. Já jsem se jednoho dne rozhodl, že přestanu. A svět se nezhroutil.
Začalo to v pondělí. Vstal jsem o půl hodiny dříve — ne proto, abych stihl víc, ale abych nemusel spěchat. Uvařil jsem si kávu a místo aby mi tekla do hrnku jako odpočítávání před startem rakety, nechal jsem ji kapat. Pomalu. S požitkem.
Cestou do práce jsem nešel. Loudal jsem se. Díval jsem se na věci, kolem kterých normálně proletím — prasklinu v chodníku ve tvaru Itálie, kočku v okně, která mě sledovala s výrazem znuděného filozofa, nápis na zdi „Jana + Petr = láska", kde někdo přeškrtal Petra a napsal Honza.
V práci jsem oznámil, že budu dělat jednu věc po druhé, ne pět najednou. Kolegové se na mě dívali, jako bych oznámil, že odcházím do kláštera. Ale nikdo neprotestoval. Možná proto, že jsem toho paradoxně udělal víc než obvykle.