Jsou věci, které musíte zažít aspoň jednou. Spát pod širým nebem patří mezi ně. Ne v kempu, ne ve stanu. Jen vy, spacák a hvězdy.
Vybral jsem si louku nad vesnicí, odkud je vidět půlka kraje. V létě tam voní tráva tak intenzivně, že si připadáte jako v obrovské krabici čaje. Rozložil jsem spacák, lehl si a čekal.
Prvních dvacet minut je krásných. Hvězdy, ticho, pocit svobody. Po hodině začnete přemýšlet, co je to za zvuk v křoví. Po dvou hodinách víte, že je to ježek, ale stejně vám to nedá spát. Po třech hodinách vám dojde, že země je tvrdší, než vypadá, a že romantické představy o spánku pod širákem vymyslel někdo, kdo to nikdy nezkusil.
Ale pak — někdy kolem čtvrté ráno — se stane něco zvláštního. Vzdáte to. Přestanete se snažit usnout. A najednou jste tam. Přítomní. Slyšíte svět, jak se probouzí. První ptáky, vítr v trávě, vzdálené zvony. A pochopíte, proč jste tam vlastně přišli.